Mariano, teď píšu z vlastní zkušenosti. Mám úžasnýho manžela, kterej se skvěle stará o nestandardního syna a dvě milující babičky, který by daly za syna vlastní život. Přesto se naše rodina málem rozpadla. Nejde o to,že by manžel odešel od SYNA,on by odešel ODE MĚ....Jde o to,že každej se vyrovnává s tím smutkem jinak, jiným tempem a jinými způsoby. Strašně jsme se snažili jako rodina se semknout,ale místo toho se všechny vztahy a vazby rozpadly. Ustáli jsme to. Nicméně, kdyby ne,. vím,že manžel by syna navštěvoval, snažil by se mi pomoct, ale prostě už bysme nebyli stejná rodina.

Můj psychiatr řekl, že to je nromální,že ti chlapi nejsou hajzlové,co opouští dítě (v některých případech teda asi jo,ale ne ve všech), spíš jde o to, že ten smutek cirkuluje v uzavřeným prostoru (v rodině), neventiluje se ven a tím se nijak nemaže.Naopak se násobí, protože každej to rpožívá jinak.