Skramuško, přesně-je to o zkušenosti. Mě vyšly teď u toho druhého děcka ty testy s pravděpodobností asi 1:35 000...což je u přes třicítky docela super, všechny UZV i superkonziliární úplně skvěle, přesto jsem tlačila, že chci i na amnio. Jsem sobec,ale radši volím přežití. To,co jsem si u syna zažila,bylo na sebevraždu. Přežila jsem a on se z toho skvěle dostal,ale radši než opakování, to klidně amnios rizikem potratu.

Smrt je ošklivá,ale je defitinivní.Přežívání na hrabnici únosnosti je nekonečné.

A ještě douška:postižené malé děti, nebo prostě děti-prosím. Ale dospělí....no, psychiatr, na kterýho jsem se po porodu syna obrátila mě tehdy pomohl,ale k volbě neřekl ani popel.Až teď,když jem dávno šťastná mi řekl, že maminky, co přišly o děti, to uzavřely a žijou dál s VELKOU jizvou v srdci,ale žijou.Rodiny, co se starají o těžce postižené dnes už dospělé nežijou, jen přežívají a on je horko těžko drží nad vodou.A někdy se mu to taky nedaří.

Ale to mi řekl,až teď,předtím to nechal na mě.