Pokud nasloucháme Bohu a necháme tepat na sobě jeho plány s námi, pak se nám vede dobře. Rozhodně duchovně zrajeme směr nebe. Jeho přítomnost je v přiznaném prostředí cítitelná. Lidi se můžou sami rozhodnout, jestli chtějí od Boha požehnání při uzavírání sňatku,nebo ne. člověk toto musí chápat hlubinněji. Ale jedoduše řečeno - když si jen představím dohodu "budeme žít na psí knížku,protože..." pak se mi nutně do hlavy krade myšlenka "ať nemáme obstrukce při případném rozvodu". Lidi by měli být schopni přijmout takový závazek, když někoho milují. Protože když někoho milujete, tak nemyslíte na to, jestli vám bude stačit za 5,20,30let, to ,co vám ten druhý dává, ale dáváte sami a nafurt. A to chce samozřejmě antiegoický průlom v nitru, což není zrovna v dnešní době fenomenální nápad:) Lidé by si měli být jasně vědomi, že vztah lásky není jen energie zamilovanosti, že je to úcta, rozum,vroucnost, vůle, respekt, sebeobětavost druhému...v dobrém, ale taky v tom horším období. A protože si to lidé moc neuvědomují a jedou dle svého, tak si ze svateb dělají šaškárnu s volánkama, a protože pak mají obstrukce u soudu, tak nedělají RADŠI svatbu vůbec. Jde furt o princip. Bůh zřejmě chce, abychom si uvědomili svou vlastní dospělost.
Kdo takto dospěje, neměl by mít se svazkem - jakožto se svázáním - problém. Navíc by měl jásat na manželským požehnáním, vlastním slibem, navíc slibem oficiálním a před Bohem. Ale každý podle svého gusta. člověk by ale neměl ustrnout na tom, co stačí jemu, měl by se ptám, co je to dobře. Bůh stanovil /pro věřící, kteří to respektují/ docela jasná pravidla, pokud tomu budeme říkat pravidla. Je důvod je nerespektovat?