já jsem si teda třetě vychutnala i po těch dvou letech. Bylo (stále je) to mimino, který jsem si nejvíc užila. Jednoduše proto, že jsem nebyla vynervovaná z toho, jak se o dítě starat - všechno už jsem měla zautomatizované, po dvou dětech byla i domácnost a režim dne přizpůsobené malým dětem, takže mimino do toho zaplulo naprosto samozřejmě. Ruce automaticky věděly, jak s miminem manipulovat, přebalení trvalo 50 vteřin, aniž bych o tom přemýšlela - všechno už mělo svoje místo, stačilo jen automaticky šáhnout...

Taky jsem naprosto bez problémů u třetěte dokázala identifikovat, proč pláče - zvýšila se nám schopnost rozumět dětskému pláči (díky tomu jsme s malou taky první půl rok v podstatě na 90% bezplenkovali, protože jsme rozuměli jejímu pláči - na čurání byl jiný, než na nudu, na hlad, na samotu). A tím pádem to mimino bylo furt spokojené, protože každou potenciální nepohodu jsme dokázali vyřešit v podstatě hned - okolí přišlo, že malá vůbec nepláče /nám ne - ale bylo to tím, že jsme dokázali reagovat správně hned. A je velký rozdíl reagovat jako u prvorozence na každé kvíknutí a regovat správně na příslušný pláč. To jsem si uvědomila teprve u třetího/.
Říkáme tomu zvýšená rodičovská kompetence

A opravdu teď po téměř dvou letech je z našich dětí velmi schopná fungující smečka. Teď přes léto už ráno vstávají sami - nejstarší udělá mladším snídani (do misky křupinky s mlíkem) + čaj. Sundá nejmladší plínku a pomůže jí s oblečením. Pak si všichni tři společně v obýváku hrajou. My díky tomu máme ráno v podstatě hodinu k dobru. Teď si děti oblíbily dělat nám o víkendu kafe do postele

Mě teda ten dvouletý interval mezi č. 2 a 3 vyhovuje naprosto - známe se dobře a odhadli jsme to správně.