No, já nevím, nikdy mě nenapadlo o podobném problému mluvit s někým jiným, než s přibližně 5 naprosto nejbližšími lidmi (včetně mámy a manžela), přesto jsem se setkala s obrovskou spoustou až dotěrných dotazů na věci, které podle mě vůbec do rozhovorů mezi známými nebo příbuznými nepatří (od dotazování na životní plány, zdravotní stav, analýzy našeho vztahu, vyptávání se na to, co konkrétně tedy pro to děláme, až po rozbor mého určitě pochybného morálního profilu, když určitě "nechci" dítě )....a posléze se to opakovalo ve snaze motivovat nás k tomu, abychom dítěti pořídili sourozence. Zajímavé je, že v tom všem vůbec nikdy nikoho nenapadlo, že problém nemusí být ve zdravotním stavu nebo odmítání ženy. Takže z mé zkušenosti - běžně žena, která z nějakého důvodu nemůže mít děti, nemá problém s tím, že přetlak svých pocitů ventiluje směrem ke kdekomu a ten se pak musí cítit trapně, co že s tím prohlášením má dělat. Obvykle je to tak, že spíš dotyčná neví, jak si uchránit těžce vybojovanou vnitřní vyrovnanost se stavem věci v kontaktu s těmi, kdo "potřebují" pochopit, zanalyzovat problém, vhodně jej pojmenovat a pokud možno vyřešit snadno a rychle.