Myslím, že jako odpověď stačí obyčejná empatie - "je mi líto, že procházíš tak těžkou věcí", "musí to být těžké", "jestli se chceš vypovídat, jsem tu pro tebe". Optimální je prostě dát té ženě najevo, že jsem ochotná s ní sdílet to, co ji bolí, pokud chceš pomoct, tak se zeptej, jestli můžeš a čím. Neradit, nebagatelizovat, nesnažit se jí dopřát zástupně radost z dětí přílišným referováním o svých vlastních dětech, nebo dokonce vnucováním svých dětí ("pojď, ať si tě teta pochová", případně strkání miminka do náruče "třeba se nakazíš"), ale ani se netvářit, že žádné děti na světě nejsou - prostě tak jako někdo máme oči hnědé a jiní je mají modré, tak někdo děti má a jiný ne - brát to normálně. Ale moc bych to nedramatizovala, většina žen, které nemohou mít děti (případně jich nemohou mít tolik, kolik si přejí), se obvykle nechová tak, že by se rozhovor s nimi rovnal průchodu minovým polem , při respektování soukromí toho druhého a základním taktu moc nehrozí, že by z toho bylo fiasko.