Syn se odplínkoval sám v 16 měsících. V té době si už pěkně říkal a když jsem mu dávala plínku, hrozně se vztekal. Zkusili jsme to bez plínky a šlo to. Občas se nějaká nehoda vyskytla, ale to je normální. Potom si najednou říkat přestal. Plínku ale už nedostal, na nočník jsem ho dávala, a protože to už uměl regulovat, jen málokdy se počáral (cca 1x týdně). Když mu bylo rok a třičtvrtě, zrušili jsme plínku i na noc a začal si sám zase říkat: problém je ale, že jen mě. Taťkovi ani babičkám - přestože je na ně zvyklý - si neřekne nikdy. A když si "hlídač" nevzpomene, syn se raději počůrá, než aby si řekl. Proč? A jak ho motivovat, aby si říkal všem?
Vlastně mě to ani zase tak netrápí, tepláčky se vyperou a je to. Vím, že je moc šikovný, že je bez plín už tak dlouho. Zkrátka jen nechápu jeho myšlenkové pochody - stydí se? Jinak stydlivost neprojevuje, je komunikativní, má úžasnou slovní zásobu, baví se i méně známými lidmi...