Jsem katolička a moji rodiče mě vychovali v té rovině víry, kdy správný člověk má být skromný, sebeobětavý, neupozorňovat na sebe a spíš si uvědomovat všechny své chyby, než klady - natož o nich mluvit.
Dle mého názoru je to špatně. Když čtu bibli, nějak tam nenacházím takový extrém a sebemrskačství.
Naproti tomu buddhismus je dle mých informací založen hodně na víře v sebe sama a žádná upozaděnost není žádoucí. Jeden můj známý - velký buddhista a v životě úspěšný člověk - je sebevědomý tak moc, až mi to občas připadá úsměvné. Mnohem méně úsměvný už je ale fakt, že při svém povolání jde tak trochu i přes mrtvoly a s jeho vírou se to evidentně nevylučuje.
Zdravím Anantu , která mi poradila založit toto téma a říká o sobě, že je obojí- buddhistka i křesťanka zároveň a ptám se: Jde toto vůbec dohromady?
A vůbec, kde najít hranici mezi zdravým sebevědomím a sobeckostí?