"Pokud jsem pevně a neochvějně věřící, tak se mne sebevetší výsměch, pohrdání, ironie, zlehčování, přece nemůže dotknout? Jsem si ve své víře jistá a ostatní je irelevantní?"

S tím bych si dovolila polemizovat. Nejde o to, že ten, kdo uráží, sráží tvojí víru a ty začneš pochybovat.
Jde o to, že když je pro tebe něco svaté, důležité, je tvým "smyslem života", tak nechceš, aby to někdo urážel, protože tím uráží hlavně tebe samotnou. Je to jako by někdo urážel třeba tvojí matku (nebo cokoli jiného, co je ti v životě pilířem, pokud nejsi věřící). To vždycky bolí. Aspoň já to tak mám :o)))

Určitě taky záleží na tom, jak ortodoxní věřící to je a hlavně, jak vyrovnaný člověk, jak moc dokáže mávnout rukou nad svým okolím a jak moc dá na mínění druhých...