Mariano,

tohle je moc zajímavá otázka.

Já osobně si myslím, že by člověk pro pomoc druhým neměl zapomínat na sebe a na svoji rodinu a přátele - cožpak to nejsou taky lidi, kteří potřebují jeho pomoc, jeho přítomnost? A to ještě víc, než ti "cizí", protože pro ty "naše" jsme jediná nenahraditelná máma (táta), potřebují nás i jako lidi a osobnosti, kdežto ti cizí potřebují třeba jen naše peníze nebo práci, kterou jim ale klidně může dát nebo poskytnout i někdo jiný.

Myslím, že stejně jako ve sportu nemůže člověk pořád "jet na doraz" například běžet celý závod od začátku na plný výkon, ale musí si síly nějak rozvrhnout, protože když ten závod je třeba maratón, tak by ho s největší pravděpodobností vůbec nedoběhl. Zkrátka musí si nechat nějakou rezervu pro své okolí a pro vlastní regeneraci.

Tolik k tomu, že "dokážu mnohem více" - tady bych se ptala "dobře, ale jak dlouho to vydržíš"?

To není vůbec návod k tomu, aby člověk nepomáhal a nedával, ale když se rozdává dlouhodobě celý, tak mně osobně je to spíš podezřelé, protože si říkám, zda takto pojatou vševyčerpávající pomocí druhým vlastně neutíká od problémů, které by jinak měl on sám se sebou nebo se svým okolím. A osobně si velice vážím lidí, kteří dokážou pomáhat, často velice účinně, ale ne tak, aby se při tom sami zcela rozdali a zničili, zkrátka kteří si dovedou ponechat část svého území pro sebe a pro své blízké.

Z jakého důvodu bychom si měli myslet, že vůči svým blízkým máme menší povinnosti než vůči potřebným cizím? My jsme je k sobě tak či onak připoutali, takže za ně neseme odpovědnost, jak to hezky říká liška v Malém princi.

Za mě - pokud se nejedná o záchranu zdraví nebo života, tak by člověk asi neměl stavět cizí lidi před své blízké.

A navíc - už to tu taky padlo, už nepamatuju, kdo to řekl, ale možná jsi to byla právě Ty - v některých momentech bychom měli svou pomoc bližním zvážit, jestli jim tím náhodou s tím nejlepším úmyslem spíš neškodíme než prospíváme.

Slyšela jsem o jedné paní, která se starala o svou stařičkou maminku, a protože to byla hodná a příkladná dcera, tak mamince všechno přinesla, podala až k posteli, aby se maminka nemusela namáhat vstáváním. No a pak, když jednou bylo potřeba vstát, tak zjistila, že ta maminka už má z dlouhého nechození tak zkřivené nohy, že už se na ně nepostavila.
Tohle tím myslím - že kdyby ta dcera nebyla tak přičinlivá - byť to bylo s nejlepším úmyslem - a ta stará paní by občas musela vstát a něco si donést nebo podat, tak by zůstala mnohem déle pohyblivá, což by pro ni určitě bylo lepší.

Takže si myslím, že v některých případech je pomoc opravdu dar z nebes, když ten člověk opravdu vlastními silami nemůže a padá na ústa a díky té pomoci se zase zvedne a jde dál, ale někdy je kontraproduktivní, protože ten člověk ty vlastní síly má a byl by schopen je mobilizovat, ale proč by to dělal, když se najde někdo, kdo to udělá za něj.

Ale souhlasím s Tebou plně, že jednoduché to rozhodně není.