Ananto,

podle toho, jak Tvůj příběh sleduju, tak si myslím, že jsi udělala jedinou správnou věc (a trochu jsem trnula, že se nakonec necháš zlomit).

Z toho, jak jsi to popsala, mi vyplynulo, že sice výčitky (žes něco slíbila a nechceš to splnit) máš Ty, ale já to vidím opačně - Tys to neslíbila, jen jsi připustila tu možnost, a partner se nezachoval fér v tom smyslu, že tvrdí, žes to slíbila. Taky je ovšem možné, že to jen špatně pochopil, ale problém vidím někde jinde.

V tom, že z Tvého popisu mi připadá, že partner není ochoten spolu s Teboh hledat nějaký kompromis, který by vyhovoval vám oběma, a staví to tak, že "buďto bude po mém, nebo nebude nic". (Jak to v tomhle směru máš Ty, to nevím).

Jestli je můj odhad správný, tak si myslím, že tohle je pro trvání vztahu hodně špatné - požadovat po druhém nekompromisně, aby se vzdal všeho, co je v jeho očích důležité, a stavět to tím "vydíracím" stylem.

Kdybyste k tomu ne/přestěhování dospěli tak, že byste si spolu sedli a dali dohromady všechna pro a proti s ohledem na vlastní pocity a pocity toho druhého (a zohlednili navzájem i takové věci, že ten jeden nebo ten druhý má z něčeho špatný pocit), tak ať by byl výsledek jakýkoli, tak by ani jeden z vás neměl pocit, že by byl znásilněn. Což si myslím, že by pro člověka, který si zakládá na své nezávislosti, byl opravdu hřebíček do rakve toho vztahu.

Takže z mého pohledu ses rozhodla správně a já bych se za daných okolností asi nerozhodla jinak.