Kdyby volalo "tetoooo", tak je to můj potrat, na mě totiž nevolá

černej humor, no nic - ale já mám takhle noční můry, někdy v noci i děsy, že zažiju konec světa, mám vize, že držím své děti a umírám hrůzou, vědomím, že budeme mrtvoly. Vidím na obloze světla, možná borcení galaxie, možná UFO, možná spousty asteroidů, srážka galaxií, zemětřesení, vychladnutí slunce, bouřky, přemýšlím, kam se s dětmi schovat, zda nás ve sklepě něco nezavalí, pak budeme křičet, umírat udušením, hlady, co bych dělala, kdyby mi v náručí umíraly děti hlady? Dokázala bych je zabít a ulevit jim? Nebo bych se jim koukala do očí v tak slabém tělíčku, že už by na mě jen zoufale bolestně hleděly jejich oči: co se nám to děje, maminko? Nejde až tak o duchařinu, na posmrtný život nevěřím, tak jen vidím náš pád do velkého úzkostného mrtvolného prázdna a nekonečna času...

Dost strašidelný?