Vím, že jsem tu ventilovala svoje problémy zhruba před týdnem, ale když se to se.e, tak se to se.e..
Moje mamka se pokusila v neděli večer o sebevraždu - předávkování prášky Neurol a spol.
My se to dozvěděli až v pondělí večer, kdy nám volali kolegyně z práce, že celý den nedorazila.
Šli jsme hned k ní do bytu, naštěstí byla jen zfetlá a komunikovala, ale našla jsem dopis na rozloučenou, předala jsem ho pak lékaři.
Volali jsme tedy sanitku, což mi mamka hrozně zazlívá, prý jí chceme zavřít do blázince.
Je tedy momentálně v psychiatrické léčebně.
Nikdy jsme nic podobného nezažili, absolutně netušíme co nás čeká dál.
Jak dlouho tam bude? Bude pak být schopná samostatného života, ve smyslu bydlet sama v bytě nebo si jí budeme muset vzít k sobě? (Bylo by to asi náročné, děti by přišly o svůj pokoj, musely by být s náma v ložnici, byt je poměrně malý..)
Já vím, že mi asi nemůžete odpovědět, že to je případ od případu.
Ona je teď ve stadiu, kdy si myslí, že jí nic a nikdo nemůže pomoct, že její problémy se prostě řešit nedaj a hotovo. Vůči psychiatrům a psychologům je skeptická, nevěří jim.
Na nás je příšerně naštvaná, že jsme jí tam zavřeli.

Dost mě to překvapilo, protože její problémy jsem s ní řešila, navrhla jsem a poradila jak se bude postupovat a ona konala podle rad. Její problémy nejsou neřešitelné, složité ano, ale ne neřešitelné.
Dneska jsme měli mít dokonce velkou oslavu 1. narozenin mojí holčičky. Hrozně se na to těšila, řešily jsme spolu dort, dárky.
Teď se to odsouvá na neurčito, mrzí mě to. Navždy to budu mít spojený s těma narozkama, každej rok si na to vzpomenu.
Nevím ani, co mám říct okolí, jejím kamarádkám, zbytku širší rodiny...babičce - její mámě, která je 1/3 všech těch problémů. Na jednu stranu, bych jí nejradši řekla vše od plic, a na druhou stranu vím, že je to stará dáma na pokraji demence a asi to nejspíš vůbec nepochopí.
A další dotaz, pomůže mi na tohle Lexaurin? Jsem totálně na dně, pořád brečím, ale musím fungovat před dětma, jsou moc malý. A za jak dlouho zabere, vzala jsem si včera večer a dneska ráno a nic necítím.
Jen bych dodala, že nejsme prášková rodina, ani máma ani já jsme nikdy žádná AD nebraly.
Chyba byla v tom, že jsem jí věřila, když mi řekla, že když jí bude psychicky fakt zle, tak mi zavolá. Vykašla se na mě, na nás, na děti. Měla jsem jí dokopat k psychologovi dřív. Jenže ona je stará škola, na psychinu choděj jenom blázni. Asi to bere furt podle filmu Requiem pro panenku.
Já nevím, omlouvám se za román a že vás tady poslední dobou spamuju svými problémy.