šimi,
právě procházím podobným obdobím života jako ty. Jo, jo, taky je mi děsně smutno. Ten můj je úplně v pohodě, já se k němu snažím chovat vstřícně, když ale vzpomenu, že to byl on, kdo všechno tak zvoral, ale smutním já, tak mi to přijde nefér. Ale život není fér. On se teď chová velkoryse, nic není problém, jeho představa je fajn přátelství Připadám si málem jako blázen, když pomyslím na to, jak mi poslední rok lhal, podváděl. Pro tento rozpor ani nemůžu smutnit po tom, co se mezi námi událo hezkého, tak nějak rozumem nedokážu pobrat, že je to tentýž člověk. Ale už vlastně nikdy nebude, vždy budu myslet na to, že je to někdo, kdo dokáže hodit přes palubu. Vím třeba, že má dceru rád, když by se ale rozhodoval, jestli jeho zájmy nebo zájmy dcery, nezaváhá