co bylo nejhorší?
ten strach. šílený a nepřestávající strach. tehdy o tom ještě nebylo tolik informací jako dnes, nedokázala jsem uvěřit, že by to mohlo dopadnout, bála jsem se od něj odejít.
těžko si představit.. když jsem tam vzala poprvé mamku, říkala jsem jí ve výtahu "on je fakt maličký" a ona, jo jasně, miminka jsou malé, takových jsem viděla.. no cestou dolů mi mačkala ruku a říkala "jéžiš on je tak maličký.."

a ještě bylo zlé být doma. nemohla jsem mít svoje miminko doma a to jsem těžce nesla.
probrečela jsem noci, potoky slz. strachy a bezmocí.

pomáhalo mi nebýt sama. ale nemluvila jsem. jen aby u mě někdo byl. mamka, manžel, někdo, kdo to prožíval, komu na nás záleželo. taky že mě mamka nutila fungovat. zpočátku mi nakupovala, pak mě brala s sebou. takové to - já uvařím kafe, ty umyješ nádobí..

ono je těžko radit, každý to prožívá jinak. u vás je navíc ten obrovský smutek.