Přesně, ještě nejsme tak starý, jen to člověk vnímá jinak, když celou tu dobu už chtěl a nemohl. Má švagrová je o dva roky mladší a na podzim se jim narodil clapeček a je je úplně v pohodě. Jenže ona si ve 30ti řekla, že už chcou, vysadila prášky a bylo to. Žádný trápení okolo a čekání.

Ale já zase věřím tomu, že my si to vychutnáme opravdu intezivněji po to všem. Jako něco, o čem člověk celý ty roky snil a nakonec to přece přišlo. Nic z toho nebreme jako samozřejmost, ale veliký štěstí.
Tím samozřejmě nechci degradovat radost těch, co neměli s početím problémy. To si nikdo nevybere. Ono má všechno svoje. Jen se můžeme utěšovat tím, že všechno špatný, je třena i pro něco dobrý. Když už to muselo být.

Ovšem pořád nemám miminko doma, takže už radši mlčím. Je to na snad na dobré cestě, ale nebudu říkat hop...