Ach jo. Tak to je přesný. Jeden den jsem schopná se nadšeně sedřít a další dny nevím proč bych vůbec měla něco dělat a sebepoškozuju se čokoládovými excesy. Vždyť je to přece všem putna včetně mě. A pak jsem zas jednou "řádná" matka a tak pořád dokola...
Svádím to na mix genů své úzkostlivě řádné tetičky a svého bohémského strýce malíře (sourozenci maminky, která už nežije a ve které to taky muselo být, ale to už si nepamatuju).
Ale myslím, že to je především otázka vnitřní motivace, kterou jsem někde cestou životem ztratila. A té vnější je nějak málo a mimo to mi nestačí.