Tam moc hodných sestřiček nebylo. Návštěvy jednou týdně na tři hodiny, pokud jsem chtěla dítě jindy, musela jsem prosit, prosit a písemně žádat. Sestřičky a celá léčebna utrnula někdy v sedmdesátých letech. Starší děti tam šikanovali mladší a sestřičkám to přišlo, že ti mladší ty velké provokují a tak si vyřizují účty mezi sebou. Toto jsme řešili až v krajské nemocnici, pod kterou léčebna spadá. Bylo toho strašně moc, v životě bych už něco takového neudělala a znova opakuj, že umístění syna do léčebny považuji za zatím nejhorší chybu ve svém životě.