Mám to stejně jako ty, bohužel já nemám ani ten byt. Když se něco stane, půjdu se nejspíš pást. Jsme spolu 7 let a když jsme čekali své první dítě, řekla jsem mu, že pokud bude svatba, bude mít mimi příjmení jeho-tedy společné, pokud svatbu nechce, příjmení bude mít prtě po mě-jak tu někdo psal, né vydírání, ale je to praktické. A on, vykašlal se na mě, slíbil, že svatba bude. Dodnes nic, příjmení má dítě jeho. Doposud jsem se s tou zradou nesrovnala a hlodá to ve mě. Ačkoliv jinak máme vztah hezký. On je jinak taky citlivý jako hroch, na svatbu je líný a ani jí nechce, protože už se jednou rozvedl, takže je tím nejspíš poznamenaný. Argumenty, jako co když se s ním něco stane, nebo si najde ve 40 jinou? Ne to neexistuje. Rada? Také žádnou nemám, jedině zkusit ho opravdu o ruku požádat, pokud ti to nevadí.