Persepolis, popíšu ti svoji zkušenost (bohužel mi nejde vložit příspěvek jako neregistrovaná, což bych teda udělala radši).
Začalo to podobně. Nevěnovala jsem tomu dost pozornosti, protože jsem rozumově cítila, že NEMÁM DŮVOD se hroutit (měla jsem, ale neviděla ho). A tak jsem dovolila, aby mě ta potvora dostala.
Ráno se mi nechtělo vstávat. Jediná činnost, které jsem byla schopná, byl pláč. Prožívala jsem hluboké propady, kdy jsem se nemohla nadechnout, nemohla jsem se hýbat, nechápala jsem, proč vlastně žiju. Život kolem docela dobře fungoval i beze mě. Myšlenky v hlavě se mi rozsypaly na tisíc malých fragmentů. Nedokázala jsem posbírat holou větu. Když se mi to náhodou podařilo, nedokázala jsem myšlenku posunout z mozku na jazyk. Celá jsem byla prolezlá tou žíravinou, úzkostnou depresí. Když jsem se vybičovala k nějaké činnosti, byla jsem jako zpomalená.
V této fázi jsem dostala AD. Prostě už to jinak nešlo. První 3-4 týdny to bylo stejné nebo možná i horší. Potom se to začalo zlepšovat.
Nejdříve jsem se znovu naučila mluvit. Šlo to pomalu. Asi po půl roce jsem začala vysazovat AD a našla si psychoteraputa. Vrátilo se to ještě jednou, měsíc po vysazení AD, ale to už jsem zvládla jenom s psychoterapií.
Řekli mi, že je to typický burn-out syndrom. Hrozně dlouho, dlouhé roky jsem musela fungovat "na dluh", a když přišlo uvolnění, úleva, našla si ta nastřádaná únava svou cestu.