nastoupila jsem do prace v zari 1989.....napred jsem byla vydesena, pak mne to bavilo, ale po dvou mesicich jsem si s hruzou uvedomila, ze takhle uz to bude porad, ze budu chodit stale do te stejne budovy, sedet na te stejne zidli, delat tu stejnou praci, postupovat v kariernim zebricku pomalu ale jiste, chodit do stejne jidelny se stejnymi kolegy....a bylo mi hrozne, ze mne neceka zadne vyboceni (krom materske dovolene), za rok jen 3 tydny dovolene (ve vyssim veku se to prodlouzilo na 4 tydny - aspon myslim) a jinak silena otrava az do duchodu....nastesti za mesic od meho prozreni prisla revoluce, jela jsem studovat do ciziny, pak jsem sla do soukrome sfery, ted pracuju z domova a sama si organizuju cas a praci

chci tim rict, ze ted se nam to muze zdat jako velka idyla, jak se zilo pred rokem 89, ale mne prisla ta nalajnovanost zivotu od narozeni do smrti bez moznosti volby strasna