Přidat odpověď
Moje babička, nar. 1900: od 4 let sirotek, pracovala u sedláka, za byt a stravu. První boty (dřeváky) dostala, když jí bylo 10, bydleli v horách. Rozhodně se nevdávala z lásky, byla ráda, že si ji jako nemajetného sirotka někdo vzal. Děda byl sice velmi pracovitý, ale pil, takže leckdy nechal celkou týdenní výplatu v hospodě, potom byl agresivní. Měla 5 dětí, 4-letá holčička jí umřela doma na záškrt. Neměli peníze na doktora, ten sice nakonec přišel, ale už se nedalo nic dělat, malá se udusila. Myslím, že to byl babiččin nejhorší živtoní zážitek. Se vším ostatním se smířila, jak měla jako dítě hlad, jak za první války v zimě jedli jenom brambory a zelí, jak táhla fronta za druhé války, 1 syna jí komunisti zavřei, druhý emigroval...Já si pamatuju jako šťasnou ženu. Šťasnou a vděčnou, že tak dobře, jako na sklonku života, se nikdy neměla. Raději než do školky jsem byla s ní, bylo jí 70, když jsem se narodila. Byla plná lásky a uměla jí dávat dál, i když na své rodiče si nepamatovala. Umřela v 98 letech stářím. Ještě v 85 jezdila na nákup na kole a v 90 pracovala na políčku, kterého se nechtěla vzdát. Pro mě dodnes neuvěřitený příběh.
Předchozí