syn na orl totéž, opakovaně píchané uši, rval se i když o nic nešlo. naposledy v pěti, když ho měli uspat před nosní mandlí. zvorali to a bylo to tak strašné, že jsem sobě i jemu slíbila, že už ho nikdo držet nebude. na kontrole jsem pak na tom sveřepě trvala, naštěstí doktor byl tak fajn, že po delším uskakování, uhýbání a skučení si kluk nechal do oušek opravdu kouknout bez držení. kdyby na něj tenkrát ta sestra sáhla, jak se chystala, asi bych jí dala pěstí vybojoval to a od té doby je to lepší a lepší. řekla jsem mu zhruba tolik, že už je velkej, že se s ním nemůžeme pořád prát, že i když se bojí, může to překonat. a že i dospělí se bojí a že je to normální.