Já jsem teda s prvním ležela na udržování a od 28tt jsem ob den volala domu, že už jdeme na to. Kluk se narodil na 36tt a nebyl ani v inkubátoru. Porstě nám bylo nesmírně přáno! Ségra měla naprosto pohodový těhotenství a ze dne na den lup. Ale malinká už je za 1 kg a když budou takhle postupovat, budou jí mít už koncem června doma. Mám donošené děti, ale stejně prosté človéka někdy napadají blbé myšlenky o zdraví a já nevím čem. My jsme se teda cítili u prvního jakože připravení na to, že nebude v pořádku, že budou vady a já už ani nechci myslet na ty prognozy. Nenaplnilo se nic, pranic! 3xtuky, tuk. Ale stejně si netroufnu tasit se před ní se svými pocity a tehdejšími beznaději, obavami neb jsem prostě nezažila odejít z porodnice, když ještě nemáš ani pořádně břicho, když ledva cítíš pohyby, když tě nebudí pláč miminka... . Sama jsem z toho nemohla spát a neumím si prostě představit, co prožívá taková maminka a proto bych prosté nikdy neodsoudila nikoho za to, že prostě už nechce více dětí. Nevím, jak bych sama zvládala takový boj!