Ahoj, mám doma tříleťandu (a nějaký měsíc k tomu). Od malička je citlivější dítě, úzkostnější, bojácnější. Asi před dvěma nebo třemi měsíci se muselo něco stát - nedopátrala jsem se co. Prostě jsem přišla z práce (chodím na dva dny v týdnu a tehdy hlídá manžel), manžel vyřízenej, že se ho malá celej den drží jako klíště. No a od té doby máme doma strašpytlíka na druhou. Popíšu její chování - samozřejmostí je doprovázení toho kdo ji zrovna hlídá kamkoliv tzn. včetně záchodu atd. Kdykoliv se zvednu, že někam jdu zvedá se také ať dělá cokoliv. Máme spojenou kuchyň a obývák a nezvládne ani sama sedět na pohovce a dívat se na pohádku, když běžně se dřív koukala na animáčka a já u toho třeba vařila, nyní si sedne raději ke mě na zem k lince a dívá se odtamtud. Na zahradě odmítá být sama, jde se mnou v každém případě i když jí třeba jen jdu do domu pro pití nebo kšiltovku. Snažím se jí neustále vysvětlovat, říkat kam jdu a proč ať třeba počká alespoň mezi dveřmi, že jdu jen pro pití. Přiznám se, že už jsem jí také párkrát vynadala, že to takhle nejde. Zejména když ona něco chce, třeba knížku z pokojíčku, ale odmítá si pro ní dojít ale ne proto, že se jí nechce, ale proto, že nechci jít s ní. Prostě se tam sama bojí jít. Když náhodou chytím nějakou chvilku, kdy je zabraná a já neupozorním, že někam jdu a ona zpozoruje později začne panicky pobíhat po domě a zoufale volat "maminko". Její výraz tváře bych vám přála vidět - opravdu k smrti vyděšená. I sama pořád zjišťuje, jestli jí nenecháme doma samotnou atd. No a teď babo raď jak tomu pomoci aby to už skončilo. Nemusím snad říkat jak moc je to pro nás obě omezující, k tomu přidružené věci ve smyslu, že když zrovna hlídá děda, že bych nutně chtěla aby s ním chodila na záchod atd.