Mě právě zaráželo, že u nás se hrozně chovali k dětem i ti tátové a dědové, to pořád bylo - nefňukej, jsi přece pořádný chlap /když ti pěti a šestileťáci brečeli, že měli omrzlý prsty - no bodejď ne, když tátové jim utáhli brusle tak, že nohy měli modrý, když to pak promrzlo a povolilo, to muselo bejt/. Ale nedali si říct - prej - no jo, maminka. Já klidně přešněrovala boty 3x, malej se projel a dokud neřekl - dobrý, tak se přešněrovávalo.
Nebo když kluci říkali, že jsou unavený, smrkali, kašlali - tak to bylo - myslíš, že Jágr takhle fňukal? to si rozmysli, jinam sem nebudeš chodit, musíš něco vydržet.
A to klidně před ostatními dětmi. Fakt mi jich kolikrát bylo líto, když po tréninku sundali přilby, zpocený vlasy a výraz pitomce /pardon - ale to je otupělý výraz v očích, pootevřené rty a mezi nimi jazyk/.
Ne, u nás to nebylo o radosti z pohybu, dřina a nic jen dřina. Tento přístup mi není blízký.