Mávátko

Jaroslav Kuchař

[Drobnosti]

(pdf)

-

Když se poprvé objevilo slovo mávátko (nebude tomu více než dvě léta), jistě málokoho z uživatelů jazyka napadlo, že je to slovo vlastně úplně nové. To proto, že se ve formální i významové stavbě tohoto slova uplatnily všechny charakteristické rysy živého slovotvorného typu jmen na -tko. Je tvořeno od trojslabičného předmětového slovesa nedokonavého s minulým kmenem zakončeným na samohlásku, která se při odvozování pravidelně dlouží (lehati — lehátko, škrtati — škrtátko), a významově se jednoznačně zařazuje k názvům prostých, jednoduchých prostředků činnosti, které jsou pro uvedený slovotvorný typ příznačné. Navíc je provázeno i typickým, poněkud důvěrným odstínem, který je odrazem toho, že některá slova na -tko si dosud zachovávají význam zdrobnělý (zrcátko vedle zrcadlo, struhátko vedle struhadlo), který byl dříve jejich významem jediným. Dnes takovou těsnou přináležitost jmen na -tko k jménům na -dlo již tak nepociťujeme, a také vznik nových jmen na -tko není proto na ně vázán; závazný je jen vztah k slovesu.

Slovo mávátko, které tedy znamená prostředek k mávání, pomůcku určenou k mávání, vhodně se přimyká k takovým obecně známým názvům předmětů, pomůcek, hraček a technicky nenáročných předmětů, jako jsou třeba ukazovátko, řezátko, ohýbátko, šoupátko, hrkátko, obouvátko, kapátko, chrastítko, ladítko, vodítko aj. Kdo si na vlastní předmět pojmenovaný slovem mávátko vzpomene ze slavnostních průvodů na 1. máje (při těchto příležitostech se mávátko věcně i jazykově také nejčastěji objevuje), jistě nám dá za pravdu.

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 7-8