Tabita
Připomínáš mi svými problémy dobu mého manželství před spoustou let. Po dítěti jsem hodně zhubla (honila jsem se, pracovala), manžel přibíral a nesnesl, že dobře vypadám a s ním to jde naopak - žárlil, dělal scény, došlo na fyzické napadení, útoky, vztah mezi námi prakticky skončil, žila jsem vedle "cizího člověka", co jsem ho desítky let znala - po letech jsem si pak toho nového partnera našla doopravdy a díky němu od manžela odešla (to je tu popsané na jiných místech) - ta žárlivost, manželův despotismus a hysterie vedly k ukončení vztahu. Jen já si z toho odnesla něco jako post traumatický stresový syndrom a z toho se nyní už delší dobu vzpamatovávám.
Ne, můj nový partner na mě také "žárlí" - ale nikoli chorobně jako manžel a rozhodně to nevede k devastaci vztahu, věříme si a doma je pohoda pro mě i pro děti. Tato forma "žárlivosti" je spíš o vyjádření toho, že mu na mě záleží a že se mu líbím, neomezuje mě a spíš je to jakoby vyjadřoval, že je na mě pyšný.
Z mého pohledu a životní zkušenosti - takový člověk, co "chorobně žárlí" si bude stále něco hledat, nebude spokojený, bude přesvědčen jen o své pravdě, bude ublížený, bude druhému dělat peklo a čím se to člověk snaží déle vydržet a říká si, nebudu ho dráždit, ustoupím, nemusím jít támhle a támhle, ať je klid - tak tím hůř.. a čím víc se ustupuje, tím si ten druhý více troufá a dělá z partnera kdoví co..
A pozor - dlouho a těžce se pak z toho dostává..

Je to má životní zkušenost, co jsem si ji odžila - bohužel.