Ono to není černobílé. Já jsem dost dlouho sama nevěděla, co chci a on nemá rád řešení, která ublíží nevinným, v tomhle případě dětem. Dohodli jsme se už na začátku a pak si to opakovaně potvrdili, že dokud to zvládnu, vytrvám v manželství. Jasně, že jsem měla "výbuchy", kdy jsem chtěl teď hned konec a bez rozmyslu, ale to by dopodlo špatně.
A je pochopitelné, že v jeho věku se životní styl mění hůř a člověk do toho nejde po hlavě.
Na druhou stranu, opakovaně mi bylo řečeno, že pokud budu cítit, že to dál nejde, můžu ve dne i v noci přijít i s dětma a budeme vítaní.
O "dělení" rozhodně nešlo, alespoň ne v tom fyzickém smyslu slova. S manželem jsem "nic neměla" už dávno před nevěrou.
Pokud jde o výchovu cizích dětí, tak jsem si vědomá, že se k nim chová opatrně, nechce jim do života vpadnout a pak zmizet. Dokud jsem si nebyla opravdu jistá, že rozvod bude, tak to bylo rozumné. I tak pro ně dělal víc, než jejich vlastní táta.