Já nevím, po traumatickém zážitku v nemocnici začal být syn taktéž hysterický - nejen při představě odběru krve, ale při představě bodnutí jehlou při očkování. Tehdy mu bylo 5 let, teď je mu 13 let a problémy jsou pořád. Postupuju pořád stejně - dopředu mluvíme o tom, co mu budou dělat a proč mu to budou dělat a co by se mohlo stát, když by se dotyčná akce neuskutečnila. Neříkám, že ho to nebude bolet, ale říkám, že odřený koleno bolí o dost víc. Na zkoušku jsem ho musela píchnout do prstu, nabízela jsem i, že si tu krev nechám odebrat i já, aby věděl, že to je dobrý.
Můj syn se musí dívat, já tedy ne, to bych sebou řízla.
Takže to takhle probereme doma - ale je to na delší dobu, až si zvykne a zpracuje to a u lékaře musí být klid a pohoda, žádný stres stylem, nemluv, nedělej scény atd. Vysvětluju mu, že já tam budu a že já nebo sestra mu chytneme ruku ne proto, že ho to bude bolet tak, že se to nedá vydržet, ale proto, že kdyby se lekl a rukou ucukl, tak by se mohl o jehlu poranit nebo by ho museli píchat znovu, což nechceme. Muselo a musí se s ním mluvit stylem - tak se podívej, budeme dělat to a to, chceš se dívat nebo ne, bude to probíhat takhle a takhle, je třeba podržet ruku, chceš od maminky nebo od sestry. Ale syn si doteď nenechá vzít krev z té jamky na paži, ale jen z hřbetu ruky, některý doktory to přivádí v úžas, ale je to tak.
Ale už se stalo, že v ordinace na něj padl záchvat paniky a to jsem se vždycky domluvila, že mu nic nedělali, šli jsme ven se třeba projít, znovu jsme o tom mluvili a pak jsme se vrátili. Ale u mého syna to tak prostě funguje - musí to pochopit a zpracovat a smířit se s tím, u něj nemá smysl jít proti němu násilím, i když ve jménu jeho dobra. Doufala jsem, že časem to zvládne bez dalších traumat a jo, je to čím dál lepší.