Tante, asi máš pravdu, že stačí jednoduše zareagovat a netřeba to rozebírat.

S tím "dám, ale nemusel bych ..." to vnímám z pozice člověka, kterému říkali, že se musí vždy o vše dělit, a on si s tím párkrát nabil hubu (třeba že se s někým rozdělíš, i když máš něco, co máš ráda, a nechce se ti, ale on pak s tebou ne, a ty máš tendenci příště se s ním rozdělit zas, protože "se člověk přece musí dělit").

Spíš jako takovou berličku na přesvědčení sebe sama, že to, jestli dám nebo ne, je na mém rozhodnutí, že to není nějaký "zákon shůry", že je to MŮŽU a ne MUSÍM, jestli se vyjadřuju dost jasně.

Protože to MUSÍM pak může vést k tomu, že se ta holčička z toho příkladu nechá vydírat, protože si třeba myslí, že je správné dávat, dokud ten druhý žádá.

Svým dětem říkám, že se ve škole klidně můžou dělit o svačinu, ale že by jim vždycky aspoň půlka měla zůstat.

Dělit se je fajn věc, ale člověk by měl vědět, kam až toho druhého "pustit" a že není dobré rozdat všechno, aby ti nezůstalo nic.