Děti měly taky slušnej náběh, sice měly limity, ale furt takový to "ještě chvilku", "ještě dohraju tuhle misi", "proč už nemůžu hrát?" a "kdy už budu moct hrát" mi lezlo na nervy do tý míry, že jsem zakázala veškerý dny šest dní v týdnu a jeden den mají "hrací", tj. když zrovna nejsme venku nebo na výletě nebo nemají nějakou práci doma, tak můžou hrát bez omezení. Zatím to funguje dobře a odbouralo se tím právě to, co popisuje zakladatelka - že když nemůže hrát, pořád na to myslí a táhne ho to k tomu. Moje děti se mi zdá pochopily, že šest dní je moc dlouhá doba, než aby člověk seděl a čekal, až bude moct hrát, kdežto když to bylo "pro dnešek konec, zase zítra", tak byly schopný kafrat do večera o tom, co si zahrajou zítra.. Osobně bych to ráda zkrouhla ještě víc, ale manžel má pocit, že je o takovou úžasnou zábavu nemůžu připravit.