Ahoj, prožila jsem něco podobného. Vztah s chlapem, ze kterého jsem neuměla a nedokázala včas odejít, i když jsme měli hned od počátku velké problémy. Pak první dítě (moc jsem po dítěti toužila, prostě mi to začalo tikat), v průběhu těhu obavy, jeho ujišťování, že to bude dobrý, že to zvládnem, on se o nás postará atd. Chvíli po narození dcery jakž takž lepší, ale nevydrželo to ani rok. Když měla dcera 10 měsíců, poprvé mě "proplesknul". Bylo to na Vánoce, nedojel z práce, nedal vědět, že mají firemní večírek, měla jsem strach, když pak dojel pozdě v noci dost opilý, na mou otázku (ne vyčítání) mi rychle ručně vysvětlil, že se nemám co ptát.... Vánoce jsem strávila s malou u mamky, ač věděl, kde jsme, za námi nepřijel. No, nepřijel ani pak, mělo mi to být jasný, že mu to vyhovuje. Po 14 dnech u mámy jsem toho měla dost a vrátila se domů. Žili jsme vedle sebe, ne spolu, žádný povídání, sdílení, žádný sex....Chystala jsem se zařídit si život jinak a odejít. Pak měla dcera rok a jak jsme z toho byli oba nějak naměko, bylo z toho jedno(!) milování a z toho jednoho milování syn....To byla pro mě strašná rána, čekat dítě s člověkem,s kterým nechci být, bylo to jedno z nejtěžších období v mém životě. Ale nechtěla jsem být sama s dvěma dětmi, rozhodla jsem se, že to ještě spolu zkusíme. Po narození syna to bylo asi rok pěkné, vlastně nejhezčí rok z našeho společného života... Ale pak se to opět začalo bortit. Byli jsme i v poradně, neporadili nám. Hodně násilí z jeho strany, hlavně psychické, ale i občas nějaká ta facka, smýkání apod.
To jen na vysvětlení rýpalkám, které nechápou, proč si s někým takovým "pořizujeme" druhé dítě.
Až po několika letech jsem dokázala odejít. Bohužel jen k mámě, protože jsem neměla žádné peníze, žádné jiné zázemí, žádnou práci....Ale mamka mi neskutečně pomohla hlavně s péčí o děti. Byla jsem z toho všeho, co jsem zažila, tak vyřízená, že jsem taky skončila v nemocnici, ne tedy s psych. problémy, ale psychika zřejmě udělala své, měla jsem několikrát po sobě velké zdravotní problémy (zánět střev, dělohy, zablokovaná páteř, zánět mozkových blan...).
Pamatuji se, kolikrát jsem po nocích brečela pod polštářem, jaký mám zbabraný život - 2 děti, otec se o ně nezajímal, nic jsem neměla, žádná perspektiva, a skončila jsem u mámy jako totální zkrachovalec...
Díky mamce jsem si ale ještě na mateřské našla přivýdělek, spolupráci s jednou firmou, no, a na školení, kam jsem cca jednou za měsíc jezdila, jsem se seznámila se svým nynejším manželem
Teď mám fakt bezvadného muže, jsme spolu 12 let, tak to snad už můžu říct, máme dvě další děti, postavili jsme si spolu dům, máme rodinnou firmu... I na mě to štěstí prostě někde čekalo
Co se týká tebe, tak napřed se dej do pořádku zdravotně a pak si zkus začít dávat svůj život do pořádku. Zkus si najít práci, nějaký koníček, přátele.... A co se týká dětí, ber to tak, kolik lidí by za to, aby měli děti, dali všechno, a spousta žen, by raději i bylo bez partnera, jen aby měly dítě. Máš ohromné štěstí, že děti máš. Možná si to ani neuvědomuješ, ale díky nim má tvůj život smysl. A nemáš žádnou povinnost je milovat. Máš je od Boha půjčené na výchovu, a samozřejmě ta výchova jde líp s milujícím dítětem, ale víš, kolik lidí dokáže vychovat i cizí děti, které třeba taky nijak závratně nemilují, ale prostě je dokážou dovést do dospělosti.... Ta láska přijde, až na ni budeš mít sílu, věř tomu. Držím moc pěsti!!!