Tante,
je to tak, samy děti to nechtějí....řekli mi to.....ten náš vztah byl vůbec takový zvláštní.....na jednu stranu mi dělaly bugr a na druhou stranu se za to skoro omlouvaly a radily mi, jak na ně . U mladších dětí (do sedmé třídy) jsem neměla problém, výš už jo, míra mého vcítění se byla příliš vysoká, někdy mám pocit, že jsem v tom věku zamrzla, takže si nedokážu udržet odstup. Teda takhle to zpětně hodnotím, co a proč se dělo. I tak bych radši tyhle starší nechala někomu jinému nebo třeba se k nim postupně propracovala přes třídnictví od šestky....

S tím kamarádstvím mezi dítětem a učitelem už to také vidím jinak, já vycházela ze sebe, protože sama jsem tohle nikdy nezneužívala a čím byl učitel vstřícnější a kamarádštější, tím víc jsem k němu tíhla. Přenesená zkušenost v tomhle u mě fakt nefungovala, tak jsem si to musela hezky vyžrat, abych pochopila.

Ale jak píšu, pořád se nepovažuju za ztracený případ a soudy ve stylu, že někdo takový (z úvodního příspěvku) by neměl před děti vůbec lézt, odmítám. Ne všechno se dá naučit, ale poučit se a něco změnit není tak těžké a často to udělá skoro zázraky....