no, ani nevím, nějak se to vyhrotilo..začala jsem až moc často (ob den) myslet na to, že bude lepší, když umřu. Začala jsem se sebepoškozovat, ale ne proto, aby mi to přineslo úlevu, ale abych ukázala doma, že už fakt nemůžu a že to myslím vážně. Byla jsem nervní, věčně jen řvala po chlapovi a synovi, ti byli v šoku co mi zase přeskočilo, řvala jsem kvůli blbosti..stačilo, abych se ráno blběji vyspala a dokázala jsem jim ,,posrat" celý TÝDEN... pak třeba zase přišly dny, kdy mi bylo tak strašně skvěle, že se to nedá ani popsat, pocit blaženosti, štěstí, supr, ze všeho radost, bla jsem schopna namalovat 5 portrétů za den nazakázku, šlo i to..pak zase se vše vrátilo zpět. Do toho úzkosti, neschopnost se najít-v ničem jsem se nenašla..jeden den jsem se oblíkla jako dáma, o podpadků, sukně, saka, namalovala se, cígo bych do huby nevzala, druhý den jsem šla ven v ,,nasrávačkách" , tenisky, mikina, kapuce, cígo a ,,polibte mi prdel"..je toho hrozně moc,ale prvotní impuls byl, že jsme chtěla umřít. a bylo to tak na dosah a tak divně mě to uklidňovalo..