1. Koupila jsem pískající plašičku, zakopala ji do země a ta pak několik měsíců pískala.
2. Zapalovala jsem nějaké smrdící doutnáky a strkala je do děr.
3. Napustila jsem zahradu mnoha kubíky vody (hasiči to pak vytahovali z okolních sklepů a sousedé mě milovali).
4. Nacpala jsem do děr skořápky z vajíček.
5. Zjistila jsem, jaké jsou zvyky nepřítele, nalezla jsem jeho spižírnu a dlouhé dny jsem nad ní číhala se vzduchovkou (dar ex-manžela, kterým chtěl zmírnit mé zoufalství). Nikdy nevylezl, ač by zhruba mezi 9–11 ráno měl vylézat z díry. Někdy však drze a viditelně přesouval hmoty v mé přítomnosti.
Sousedé se však dobře bavili, když mě pravidelně vídali v proutěném křesle uprostřed zahrady se vzduchovkou na klíně.
6. Zahradu jsem obydlila dvěma kočkami a německou dogou.
7. Když začal růst kopeček, vrhla jsem se na něj s rýčem a pokusila se tu bestii přelovit do kýble a odnést do lesa, k sousedům nebo kamkoliv. Samozřejmě nikdy nic a bestie žila ještě dlouhá léta.

Vzdala jsem to.

Nakonec jsem vyhrála jen díky tomu, že člověk prostě zákonitě žije déle. Předpokládám, že sešel stářím. Zahradu jsem po letech bojů obehnala betonovou podezdívkou a plotem, takže už nic neproleze.

Taky jsem se šla poradit se strýcem, takto profesionálním zoologem.