Pawlo, já myslim, že to tak je všude. Prostě ti věčně nespokojení jsou nejvíc hluční a jednoduše přehluší ty, kdo jsou v pohodě.

Proto se v podobných situacích - pokud to jde - snažim oslovit tu mlčící většinu třeba dotazem "Kdo z vás to vidí stejně, jako tady XY?" Aby vyniknul ten poměr.

Ale musim říct, že asi patřim mezi ty šťastný, na který si lidi zas tak moc nedovolí. Asi to je tim, že působim poměrně sebevědomě. Stalo se třeba, že jeden rodič, kterej si fakt hodně ulítnul, volal s tímtéž mně i kolegyni. Já mu na vše odpovídala pevně, že si za tím stojím a že si klidně může stěžovat, pokud si myslí, že má pravdu. Když mi vyhrožoval, že se postará, aby mě už nikdy nikdo nezaměstnal, tak jsem mu říkala jen "Dělej jak myslíš, já si za svým stojím." atd. Hovor trval pár minut, než to pán ze zoufalství položil a už mě nikdy nekontaktoval. Kolegyni hned na začátku rozhodil, byl na ni pak i vyloženě sprostej, volal jí pak ještě mnohokrát (i pozdě večer) a dokonce jí přišel slovně napadat i přímo do výuky. Ukončil to až když jsem kolegyni dovedla na policii, aby tam podala trestní oznámení.

Ovšem teď mám jednoho věčnýho nespokojence ve třídě mezi žáky a na toho teda páku nemám. Dokáže vyvolat dojem, že je všechno špatně, i když je reálně jedinej, kdo si to v tu chvíli myslí. Jediný, co relativně zabírá je, když mu řeknu, že si nenecháme kazit náladu a jestli si nemůže pomoct, ať si jde zanadávat na chodbu. To na chvíli ztichne, protože bez diváků to remcání nějak není ono. Ale nevydrží to dlouho