Třeba co mě zaujalo - mezi kamarády mám řadu lidí, kteří v době našeho přátelství uvěřili a vstoupili k nějaké církvi - dost k římskokatolické, pak tři k evangelické, jeden k židovství a právě tyhle dvě ségry k mormonům.

A byl mezi nimi jistý, dost propastný rozdíl.
Lidé vstoupivší ke katolíkům i evangelíkům zachovali naprosto ve stejném rozsahu veškeré vazby rodinné i kamarádské, jen navrch se jejich životem, hlavně krátce po konverzi, vinulo nadšení a radost z něčeho nově objeveného, z nového cíle v životě, atd. U kamaráda přiklonivšího se k židovství se mimo totéž výše uvedené ještě objevil posun jeho hudebního repertoáru k sephardským písním. Ale nikdo z nich nepřetrhal žádné existující vazby, jen získali něco navíc.

Ale právě ty dvě, které šly k mormonům, začaly být zvláštní. Ta jedna, která brzy vycouvala, žádné vazby nepřetrhla, protože dočasné ochladnutí bylo přikládáno její složité životní situaci a normálně znovunavázala vztahy nejen s kamarády, ale hlavně se svými sestrami (má jich víc). Ale ta, co u mormonů zůstala, zrušila vlastně dosavadní vazby ke kamarádům a hlavně k vlastní rodině (její sestry nebyly příčinou oné složité situace a naopak, byly si vždycky strašně blízké a v té chvíli si strašně pomáhaly, než dvě z nich šly k mormonům).

A to je to, co mi připadá nenormální a sektářské. Církev se, podle mě, odlišuje od sekty právě tím, že obohatí, ale neničí dosavadní život.

U té kamarádky mormonky pak ke znovunavrácení jakési"normality" došlo fakt až po její svatbě, kdy se ale mimojiné s manželem odstěhovali z komunity za jeho prací.