No brácha je 12 let mladší, takže jediné v čem mě nějak extra ovlivnil, bylo to, že jsem se hrozně bála mít děti. No naštěstí příroda zvítězila, ale do poslední chvíle jsem měla strach, že se něco pokazí. Jinak brácha byl přes týden na intru, protože nejbližší škola pro zrakově postižené byla 50 km vzdálená a rodiče ho nezvládali každodenně vozit, takže péče jsme měli dost, což se ale nedá říci o něm... Škoda, že tehdy ještě nebylo moc možné integrovat ho do běžné školy s asistentem... Takže vím jak složité je starat se vychovávat postižené dítě. Jinak socku jako takovou jsem nijak extra dělat nechtěla, akorát jsem nevěděla kam po gymplu, a takhle jsem mohla aspoň mámě poradit o co zažádat, kam se obrátit. Práce mě celkem bavila až teda na ten status a na to šílené papírování, kterého přibylo