Ráchel, taky tak. Já teda též rozhodně nejsem zatím ten, koho se nic nedotkne a je stále happy. Naštvu se někdy pořádně, emoce ze sebe dostanu ven, pak to zhodnotím, čím jsem si to přitáhla, čím mě ta situace může poučit, proč se mě to tak dotklo - a pomalu pouštím. Někdy trvá, než se k rozumu, který už pustil, dostanou i emoce (či naopak), ale vše má svůj čas, ovšem i s ním jde pracovat

Nejsem vůbec zastánce potlačování, ale spíše sebe-kontroly. Nejde o to, vnitřně supět a přitom se usmívat, ale nenechat nějaké to supění ovládat vše, co dělám. Prostě necítit se dotčená něčím, s čím nesouhlasím (protože o tom je většina tzv. křivd).
Pak jsou ty skutečné rány, kde to funguje obdobně, jen to chce větší sílu rozhodnutí a delší čas

Ten vztek, když mám pocit, že mi někdo ublížil, přiznám hlavně sama sobě. Ten tě naštval, víš proč? Co s tím uděláš? (jako kladu sama sobě:). Měl pravdu, neměl?
Vysílání je vědomé i nevědomé.