Gerberko,

neboj, ten krk určitě NIC nebude. Eli to má někdy taky tak. Většinou ji bolí v krku, než jí propukne rýma. Šárce taky. To víš, že plaším přesně jako ty. Hned čaj, citrón, co nejteplejší, hned je obě prolejvám.

Jinak Eliška pořád rýmuje, ale zatím ťukám, nespadlo jí to na průdušky. Vím, že je to ostuda, ale lítám za ní s kapesníkem, aby se pořádně vysmrkala, protože jinak sama smrká jak mimino. Jen ten nos tam ošudlá.

Jsem zvědavá, jestli jí to už odezní. Mám doma v pohotovosti ten Bioparox, mořskou vodu, tak ji tam stříkám, možná díky tomu jí to nespadlo na průdušky.

Gerberko - ještě k té Sofii. Byli jsme tam přesně 2 roky, žili jsme na velvyslanectví, byla jsem tam klasicky vyslaná od práce, manžel mě doprovázel a pracoval tam jako smluvní síla. Bylo by to tam jinak bezvadný, vydrželi bychom tam určitě déle, protože jsme tam byli ještě bezdětní, ale s tím mým šéfem se to nedalo. Po 2 letech jsem požádala o odvolání zpět do Prahy. Všichni to o něm věděli, jaký je, každý se ho bál, taky žádná jiná sekretářka z Prahy mě tam nepřijela střídat, jak je to běžné u střídání, ale vzal si tam místní bulharskou sílu , což se vůbec nesmí, aby cizí občan pracoval na takové pozici. Jo, byli tam místní síly - bulharský řidič, pomocnice konzulky, ale přímo na úřadě museli pracovat jenom Češi. On to zase ale všechno obešel, všechno mu procházelo. Říkám, je to na dlouhý román.
Když jsem se vrátila zpět do ČR, tak paní na personálním mi řekla, že po 2 letech takovýho teroru mě musí dát na odbor, kde budu jak v bavlnce a dala mě k moc hodnému šéfovi. Já byla po 2 letech opravdu jak Alenka v říši divů.
Jinak Sofie jako město se nedá třeba s Prahou srovnat - sice památky tam jsou, hodně pravoslavné kostely, ale taky je tam strašně špíny a toulavých psů. Já se jich strašně bála. Neměli jsme tam auto, tak jsme jezdili všude na kole - na trhy pro zeleninu a ovoce, do obchodů a divoký psi na nás vrčeli, dokonce jsme jednou měli co dělat, aby nás nepokousali, protože se za námi řítili asi kilometr. My 2 na kole a za námi smečka rozzuřených psů. To byla hrůza. Jen tak tak jsme jim ujeli.
Jinak nad Sofií se tyčí hora Vitoša, tam jsme často jezdili lanovkou, příroda tam byla moc hezká. Jen Bulhaři jsou prostě "balkánci". Nějaké smradlavé odpadky, špínu, divoké kočky a psi - vůbec neřeší. Třeba uprostřed křižovatky seděla Bulharka, u prsa dítě a kojila. Na zemi na trávě, kolem ní spousta aut. Nikoho to nepřekvapovalo.
Celkově na ty 2 roky ale stejně vzpomínám jako na hezké 2 roky. To zlé člověk zapomene a zůstane mu v paměti jen to pěkné.
P.S. Taky jsme jeli jednou místní autobusovou linkou k moři do Achtopolu, na zpáteční cestě jsme vystupovali mezi posledními v Sofii, mezitím vystoupilo 3/4 autobusu na zastávkách mezi Achtopolem a Sofií, my čekali, až vystoupí poslední člověk a když jsme šli pro tašku do zavazadlového prostoru, tak na nás čučel jen prázdný prostor. Tašky vzal někdo cestou. Ještě že jsme doklady a foťák měli v autobuse. Jó, je to hold Balkán.