Moucho, to je dobře, čokoláda taky trochu pomůže.
Máš to děsně těžký a je mi jasný, že se v člověku všechno bouří, když už nemá kde brát a musí všechny táhnout, ještě v takovýhle situaci.
Víš co, to naštvání, co cítíš, je asi přirozený, ale je to taky jenom fáze. Než se prokoušeš nějakou dávkou vzteku (klidně i na manžela, že tě v tom nechává, klidně na pánaboha, na kohokoli) a nějakou dávkou slz a nějakou dávkou zoufalství, vyroste v tobě nějaká síla hluboko zevnitř, kterou budeš moct používat. Zatím ji necítíš, ale přijde. Do tý doby prosím, drž se. Mluv s lidma, piš sem, volej na krizáč nebo si s nima dopisuj, dělej věci tak, jak jsou potřeba a snaž se to vydržet. Máš někoho, komu se můžeš vybrečet? Komu můžeš říct všechno to, jak se cejtíš slabá a bez síly? Komu můžeš říct, že se bojíš, že na to nemáš? Komu můžeš vykřičet, jaká je to nespravedlnost?