Když jsem otěhotněla, tak kromě jiného mi brzy vyvstala otázka, jak případné dítě uvést do duchovního života. Jaké jsou u nás vlastně možnosti. Ta potřeba tento krok udělat stále sílí, ale přemýšlím, jak s tím v naší kultuře a se svým duchovním nastavením naložit. Zodpovědnost cítím nejen materiální, ale hlavně tu duchovní. Pudí mě to k nějakému rituálu.

Má to ale ALE. Já sama jsem pokřtěná katolička a jsem opravdu vděčná za to, že mě i za komunistů pokřtili, přesto že k víře jsem aktivně vedena nebyla, jen tedy ze strany otcových rodičů, takže na prázdninách u babičky. Ten zápis byl ale podle mě tak silný, že už mě ze spárů duchovního hledání nepustil. A ačkoliv jsem nebyla aktivní katolík (do kostela jsem ale v určitém obdbí chodila i v dospělosti), tak v Ježíše věřím, ale nejen... mám blízko i k jiným náboženstvím nebo spíš filozofiím. Ten křest, ale opravdu vnitřně celou dobu cítím jako zásadní uvedení do duchovního života.

To ALE spočívá v tom, že úplně nejradši bych nechala dítě pokřtít, ale nejsme manželé, přítel není pokřtěný, za křest by byl rád, s Biblí i spí a pořád ji studuje už spoustu let. Dokáže říct, že věří v Ježíše jako symbol lásky, dobra, prostě v tom hlubším smyslu. Já to mám dost podobně. Co nejsme ochotni slibovat, že předáme nějaké dogma, že zajistíme, aby dítě chodilo pravidelně do kostela, že zajistíme, aby z něj byl aktivní katolík. Co dokážeme slíbit, že ho budeme vychovávat v křestanských ideálech.

Nevím o jiném způsobu v ČR jak dítě do duchovního života uvést. Ty nové letniční církve ve mě důvěru nevzbuzují, žádné opravdové Budhisty tady neznám a ani jinou pro mě akceptovatelnou náboženskou společnost či filozofickou, kde bych uvedení do duchovního života mohla brát vážně.

Je šance, že nám někdo dítě pokřtí?