Nastesti nejsou vsichni muzi stejni. Muj manzel byl se mnou u porodu naseho mrtveho ditete v 18tt, drzel mne za ruku, cekal na mne, nez jsem se vratila ze salu, kde mi delali revizi. A zatimco cekal, s nasim synem se rozloucil...kdyz jsem brecela, drzel mne a uklidnoval. Byl tam se mnou a pro mne a pritom mel sam v ocich slzy. Navic musel jit domu a rict nasim detem, ze miminko nebude. Zvlaste starsi syn to vzal spatne, na brasku se strasne tesil. Manzel to pak musel rict i rodine a musim rict, ze nejhorsi je prave to rikani, co se stalo. Nastesti se nam podarilo dalsi miminko velmi brzy. Nicmene kdyz si dnes vzpomenu na to, co se stalo, vnimam hlavne tu podporu, ktere se mi dostalo, to, jak nas to posililo a mam viru v to, ze mne manzel podrzi, at se stane cokoli.