Jedna z věcí, které hodně řeším, je o tom, že děti takhle žijí v patologickém vztahu, a že si to můžou krásně přenýst do svých dalších životů, tak jako si to přinesl můj manžel. Tomu je chci uchránit. Říkám si, že takhle budou mít dva domovy, že mezi námi bude větší klid, nebudou tam ty šílené střety, kterých se teď chtíc nechtíc účastní a že to pro ně prostě bude lepší, než žít v teroru, kde je máma věčně vyčerpaná z pitomých hádek, ječí jak siréna a kde je táta peskuje kvůli každé krávovině. Je to opravdu těžké rozhodování. Co je lepší?