No, v devatenácti jsem byla šíleně zamilovaná do 37 letého. Byl je jeden z těch mála mužů, kteří mají obrovské charisma, nějakou zvláštní přitažlivost. Byla jsem z něj hotová.

O deset let později - tedy cca do padesátky se změnil tak, že dneska, když ho potkám, nechtěla bych ho ani náhodou - jen čistě podle zjevu, jeho vitalitu nehodnotím, protože s ním už nejsem v denním kontatku.


Zakladatelka 23 letá a 48 letý muž? Během následujících deseti let pravděpodobně bude následovat u toho dotyčného podobný sešup dolů - vzhled, vitalita.

Takový vztah by byl "rozumný" jen tehdy, pokud by to vzala jako vztah na omezenou dobu, nesměla by se zaláskovat tak, že by chtěla jistoty a sociální pozitiva. Pak by taky za sedm let mohla řešit, že procitla a tlačí na něj a on nechce děti a nic, protože už má splněno /nejspíš/.

A i kdyby si ho nakrásně vzala, bylo by to rozumné je v případě, že muž je dostatečně finančně zajištěný, aby to vykomplenzovalo, že třeba o děti se bude víceméně starat ona sama, šedesátník už nijak akční otec nebude.

Stačí se podívat na celebrity, co plodily na hranici nebo za hranicí rozumného věku - často jakmile chlap zdědkovatěl, nebyl už zdravotně zrovna ok, přestal vitalitou stíhat styl manželky - manželé začali žít odděleně nebo jim to skřípat. Namátkou mi napadá třeba Miloš Zeman /po deseti letech začali žít odděleně/, Vendula Svobodová /Svoboda ke konci už taky deprese, Vendula stíhala s přehledem večírky, jeho už to nebavilo, ale zase se užíral tím, že nestíhá ji/...
A ti, co mají malé děti a jsou ve společné domácnosti - Šíp, Goldflam, tak tam je podle mě všechno na té ženské - péče o děti. Zatím mají štěstí, že ten jejich "dědula" zvládá aspon živit, tak se nějaká další akčnost asi neřeší. Ale co za pár let?