Se svým bráchou jsem měla výborný, opravdu skvělý vztah až do doby než se oženil....a to se ženil 10 let po mě a pořád jsme se setkávali, slavili narozky atd., šel mi samozřejmě za svědka, když jsem se vdávala. Celkem OK vycházel i s mým manželem = se svým švagrem, vždy v rámci možností.

Jeho manželka mě a mého manžela nenávídí a - prý - na mě jako na sestru svého manžela žárlí (nepochopitelné), takže se asi 3 roky už vůbec nevídáme, bylo zbytečné násilím udržovat jakýkoliv vztah.

Byla jsem slepá a blbá, protože od začátku jsem ji velice dávala najevo, jak jsem ráda, že budu mít i já švagrovou - když se na to dívám zpětně, tak ona se ke mně vždy od prvního setkání chovala odměřeně, povýšeně a nikdy mi nedala najevo žádnou náklonost. Opravdu jsem byla slepá, že jsem to neviděla.

Je to škoda, víc k tomu není co dodat. Snad to časem přebolí....

Všem, kteří mají v dospělosti dobré vztahy se svými sourozenci, v dobrém závidím a držím palce, aby jim to vydrželo co nejdéle - až do konce jejich životů.