Já vrozené choroby nevysvětluju nijak. O pár příspěvků níž jsem napsala kratinký příběh jednoho postiženého dítěte, co navíc ještě v sedmi letech zemřelo. Můžeš to vzít právě třeba tak, že každému dá Bůh do vínku něco jiného, nejsme všichni přece stejní. Někdo umí to, někdo to neumí, někdo se narodí zdravý, někomu zdraví chybí. To ale neznamená, že musí být pokaždé katastrofa a utrpení. Pokud se duše po smrti vrací k Bohu (v což katolíci věří), co může takovou duši potkat lepšího, než právě smrt? To lidem se to zdá špatné, nikoliv Bohu, On nás přece stvořil pro život s Ním, k tomu jsme především určeni. Tak jestli nás někdo předejde, není přece katastrofa, byť se nám může po tom člověku velmi stýskat. A s nemocí to může být dost podobné. I v rodině máme postižené dítě a přitom je to požehnání. Kde je psáno, že je to špatně nebo že to přináší utrpení? To je jen lidský pohled, kdy si myslíme, že naše představy jsou správné a co se s nimi neshoduje, je tedy špatné.