abecedo, jasně, slyšela jsem, znám rčení "víra tvá tě uzdravila", ale stejně nevím, je tolik lidí, kteří jsou věřící a nemoc se jim nevyhýbá

a bohužel můj názor asi fakt ovlivnila moje babička, která přestala věřit v Boha za války, přece by to nedopustil, říkávala.

Pak se k víře zase vrátila, ve vysokým stáří.

a asi to tak má být, člověk má věřit, v něco, cokoliv, co mu vyhovuje, má pochybovat, má hledat svou cestu, má být tak silný, že má pocit, že si vystačí sám a nepotřebuje se o nikoho imaginárního opírat, že mu stačí rodina, přátelé, prostě život sám.

a pak přijde uklidnění, zase pochybování, ale tentokrát pro změnu pochybování o sobě samém a s tím se zase vrací potřeba víry v něco, někoho mocnějšího, kdo všemu dává řád

mám věřící přítele, rozhodně si o nich nemyslím, že by byli špatní proto, že věří v Boha, naopak, jen možná našli to uklidnění dřív, chápu, že Boha přijali mezi své blízké, do svého života - a nebo je to naopak? on přijal je?
otázky o pohlaví jsou spíš k odlehčení, to není podstatný

ale to utrpení mi nedá pokoj, to mi vadí