Tak ono se nedá říct, že je to vysloveně vina rodičů. Spíš je to takový zoufalý výkřik do tmy syna, který vidí, že se mu všechnou hroutí pod rukama a třeba ví, že to mohlo být jinak. Je fakt, že s malými dětmi, navíc často nemocnými fakt není čas pěstovat vztah, pokud někdo nepohlídá. A při tom nárazovém hlídání se často řeší všechno jiné - nutné pochůzky apod. než zajdeme na ples, pak šupneme do pelíšku, pomilujeme se a druhý den si někdy k obědu zajdeme pro děti - to už by byl skutečný relax


já radši neodsuzuju, pamatuju se, že kamarádka s manželem měli po druhém dítěti těžkou krizi a ona si pochvalovala, jak to ustáli. No, ustáli - ale stylem, že mají jedny rodiče v baráku, takže hlídání na vyžádání. Ona odstavila mladší dítě, začali chodit na plesy, společně sportovat. A vztah se vylepšil a došlo k renesanci.

Upřímně při jejím pochvalování jsem se musela vždy trochu sarkasticky pousmát, když líčila, jak po krizi přišly druhé líbánky. Nebýt ale rodičů, skončili by zřejmě dost neslavně. Dost velká část lidí tohle štěstí nemá. Navíc opravdu v určitém věku dětí když je volno od dětí /to jedno odpoledne - ono to s tím odpolednem asi nebude taky tak slavný, když babi s dědou pracujou - typuju to tak na dvouhodinovou, tříhodinovou návštěvu, rozhodně ne celé odpoledne - tak se prostě ani nerelaxuje, ale dohánějí se resty, pochůzky, domácí práce, které s batoletem na noze nebo miminem lze dělat jen ztěží.

A u toho vyhodnocování - co jsem viděla kolem sebe, tak generace našich rodičů rodila v největší rozkvětu sil - kolem dvaceti, přesto by se bez servisu vlastních rodičů většina z nich tzv. ani neuprd..Prarodiče hlídali skoro nonstop, ne jen občas.

Neodsuzuju ani výrok syna, ani prarodiče, protože tak to prostě je. Vztahy, kde lidi jedou třeba pět let jen jako techničtí partneři to zákonitě poznamená. Otázka je, jestli by nebylo moudřejší když už přestáli to nejhorší, uvědomit si to a kousnout se a chvilku ještě vydržet. Co si pomůžou, když se rozvedou? Nic. Odcizení se dá někdy i zvrátit.